Jak jsem si hledala práci

Na jaře jsem strávila několik měsíců hledáním nové práce. Byla jsem ve výběrových řízeních ve víc než deseti firmách, a to většinou ve dvou až třech kolech, přičemž téměř vždy výběrové řízení zahrnovalo samostatnou práci, která zabrala někdy i několik dní.

Dobře to dopadlo, nakonec jsem si vybírala ze tří nabídek (což bylo na tom možná nejhorší). A jsem přesvědčena, že jsem vybrala velmi dobře.

Už proces, který vedl k tomu, že jsem se rozhodla začít novou práci aktivně hledat, stojí za zmínku. Ono se to vždycky postupně krystalizuje, když člověk spěje k momentu, kdy je mu jasné, že musí změnit práci. Já nemám tendenci příliš lpět na daném pracovním místě, nikdy jsem neměla své kolegy za kamarády, nikdy jsem na jednom pracovním místě nebyla déle než dva roky. Ale i tak je to proces podobný rozchodu s partnerem.

Neustále jsem hledala světlé momenty, pro které mi stojí za to zůstat. Pohodlnost taky jistě hraje roli. Ale když jsem od Nového roku byla nonstop na home office a v půli února viděla, že se to pravděpodobně v dohledné době nezmění, začala jsem být víc a víc utvrzena v tom, že to chce změnu.

Představy…

Vůbec jsem nepochybovala, že práci snadno a rychle najdu. Nabídek na datové analytiky a analytičky je tolik, navíc mi s hledáním pomáhaly Czechitas. Moje požadavky byly jasné – normální kancelář, relativně dostupná, normální lidi, normální práce (jasný, ne?). Hlavně už nechci sedět doma.

Jenomže já byla jak “DIY starter kit” umím od každého něco, od Excelu po python, databáze, čištění dat, vizualizace v různých nástrojích, trošku data science, trošku projektového řízení atd. Takže jsem ideální tvárná hmota do každé firmy, když si sedneme lidsky, zcela jistě se na tom dá leccos stavět. Všem přeci jde hlavně o to, aby člověk sedl do týmu, hard skills se doučí postupně, hlavně aby byl učenlivý a motivovaný.

No jo, ono to tak ale úplně není. Nevím, jestli jsem si to vysnila špatně, nebo to je model funkční jen “na Západě” nebo v extra vizionářských a progresivních firmách. Každopádně mě v průběhu všech těch pohovorů čekala řada zkoušek jako na vysoké (ponižování included), spousta pitomých otázek (nevadí vám pracovat s introverty?) a spousta manažerů, který tak nějak někoho potřebujou, ale vlastně neví koho, na co a za kolik.

Ono taky není datový analytik jako datový analytik, pod tím se totiž schová téměř cokoli. Od vyplňování Excelů, přes tvorbu reportů v nejrůznějších nástrojích, vizualizace, digitální marketing, databáze, datové modelování, programování, čištění dat a samozřejmě tajemné data science (rozuměj statistika) až po ještě tajemnější machine learning, deep learning a umělou inteligenci.

… versus realita

Takže když se vrátím k těm mým požadavkům (normální lidi, normální kancl a normální práce), vidím, že s tímto člověk na pohovoru neoslní. Ale jak to mám vědět po tři čtvrtě roce, kdy dělám od každého trochu ale nic pořádně? Proto jsem si tím zdlouhavým procesem musela projít a hodně mi to dalo.

Zaprvé jsem se dobře zorientovala v tom, jak (převážně) české firmy k datové analýze a náboru nových zaměstnanců přistupují. V první řadě je to všudypřítomný švarcsystém. Těžko hádat, jestli byla dřív slepice nebo vejce, jestli to firmy požadují, protože IT experti jsou na tu volnost a menší daně zvyklí, nebo samy firmy chtějí takto ušetřit a nepřebírat odpovědnost za své “zaměstnance”. Každopádně se tento systém v IT obecně udržuje a je normou do té míry, že i firmy, které chtějí zaměstnávat legálně řeknou, že vám dají o ty daně nižší výplatu, protože máte přece být rádi, že jsou fér.

Další poznatek je v tom, že firmy mají mraky dat, nechtějí moc utrácet za nástroje, které by jim pomohly s nimi nakládat a ani moc nevědí, k čemu by se ta data mohla využít a zhodnotit. Takže chtějí člověka, který jim to řekne a udělá to v trial verzi, sdílené licenci, nebo to prostě napíše v Pythonu, protože je zadarmo. Já jsem v tomto měla plusové body, protože mám v CV Python. Ovšem jsem příliš juniorní na to, abych vystavěla celý systém a napsala robustní skripty.

Mimochodem to byl další můj požadavek – už nechci na všechno být sama, vymýšlet kolo, které je už dávno vymyšlené a trávit hodiny a dny a týdny hledáním řešení po internetu. Chci mít od koho se učit.

A za druhé už vím, že musím prostě lépe vědět, co chci. Ono to nejen pomůže mně při hledání práce, ale i druhé straně to může pomoci přijít na to, co potřebuje. Mít vlastní vizi, kterou se budu řídit. Měla by být konkrétnější, ale ne zas moc, protože pak se špatně hledá ta odpovídající pozice.

Taky si myslím, že je dobré tuhle vizi promýšlet průběžně, postupně ji zpřesňovat a využívat ji ve stávajícím zaměstnání, další hledání v budoucnu tak bude určitě zas o něco příjemnější (ne, nemám to v dohledné době v plánu).

A ještě jeden poznatek mám. Výběrové řízení je podle mě rovnocenná mezilidská interakce. Není to zkouška na vysoké škole. Myslím, že se to dá spíš přirovnat k prvnímu rande, nebo seznamce. Stále ještě je řada manažerů, kteří mají tendenci člověka na pohovoru zkoušet, nebo taky poměřovat si s vámi ego. Jsem juniorní kandidát, takže je docela snadné se na mých (ne)znalostech povozit.

Myslím, že je důležité zachovat si určitou asertivitu (sice jsem junior, ale taky je mi už přes 30 a mám nějaký životní zkušenosti). Když se mi něco nezdá, asi to bude mít opodstatnění. Ani to nemusí být sexismus (otevřeně sexisticky se ke mně nikdo nechoval), ale sprostý humor, zdůrazňování pití alkoholu jako základní teambuildingové aktivity, nebo výše zmíněné ponižování fakt nejsou věci, který chci řešit denně v práci. Asi to tak nemá každý, ale já si hledala práci, ne kamarády, lidi do fotbalovýho týmu nebo parťáky do hospody.

No a jak to dopadlo? Od května pracuji jako BI analyst v Billigence. A myslím, že to byla skvělá volba, rozhodně nejsem na nic sama. Chvíli trvalo, než jsem dostala nějaký projekt, ale zase jsem měla dobu hájení, kdy jsem se mohla v klidu rozkoukat, leccos naučit a připravit to být hozena do vody. Ale tentokrát mám oporu v lidech kolem mě. A to i na dálku v Londýně, kde teď na nějakou dobu pracuju. Ale o tom zas příště.

Jak jsem si hledala práci

Ohlédnutí za Digitální akademií s Czechitas

Mám za sebou tři měsíce intenzivního vzdělávání v rámci Digitální akademie s Czechitas. Na jednu stranu to uteklo rychle, na druhou mám pocit, že lidi, které jsem během té doby poznala, znám už léta.

Celý kurz prý čítal 300 hodin výuky. Z mého pohledu to však byl spíše plus mínus 24/7 krát tři měsíce. Někdy se totiž nedařilo ani usnout (osvědčilo se šumění větru před usnutím) a když ano, tak se mi zdálo o SQL, for cyklech nebo regresi. Ale v nouzi najdeš přítele, takže jsme se s holkama semkly, párkrát se společně opily, vyrazily na hory a věřím, že i do budoucna si budeme pomáhat a sdílet svoje životní eskapády. Lektoři na nás byli hodní, ve firmách nás na stáži nadšeně vítali.

Už jsem skoro zapomněla jak jsem byla zvyklá trávit volný čas, běžecké boty zaprášené, fyzička mizerná, spoustu kamarádů jsem viděla naposledy před Vánoci. Bez notebooku na zádech mám pocit, že mi něco chybí.

Když se ohlédnu, můžu říct, že to byla slušná lekce, ale splnila svůj účel. Šla jsem do toho, protože jsem nevěděla, co se sebou, potřebovala jsem nakopnout. Digitální akademie mě tedy opravdu nakopla. Chvílemi to i celkem bolelo. Někdy i čtyřikrát týdně 3-8 hodin workshopů, lekcí, informací je v kombinaci s prací na plný úvazek slušná zátěž. Ale jinak bych to nechtěla. Jedině takhle se člověk do toho pořádně ponoří, zatne zuby a ví, že to bude trvat jen tři měsíce.

A v čem mě nakopla? Zjistila jsem, co jsem schopna zvládnout, že mi vědomosti i pět let po škole pořád dobře lezou do hlavy, že mě stále stejně baví se učit. Že svět IT mi není tak cizí, jak jsem myslela, a že se v něm můžu cítit dobře. Získala jsem nadhled na svými znalostmi a viděla tak, že je můžu uplatnit i jinde a jinak, než jsem si dovedla představit.

Takže teď jsem na novém začátku. Dala jsem výpověď v práci s dobrým platem, smlouvou na dobu neurčitou, pěti týdny dovolené a píchačkama. Symbolicky k tomu došlo den před ukončením Digitální akademie.

Věřím tomu, že člověk má v životě vyměřený čas, který je jen jeden. Proto považuji za důležité neustále se zamýšlet nad tím, jestli to, čím ten čas trávím, mi dává smysl. Nepochybuji o tom, že někdy nás věci nebaví, nebo trvají déle, než bychom si přáli, ale nakonec to vždycky musí dávat smysl vzhledem k času, který v životě máme. Proto jsem došla k tomu, že jistoty, které mi současná práce nabízí nevyvažují frustraci, kterou ve mě vyvolává a množství času, který v ní trávím.

Tak to vlastně celé začalo, když mi kamarádka v Brně jednou řekla: “Život mám jen jeden a je ho škoda na to, abych ho trávila něčím, co mě nebaví, aby mi vlastně protekl mezi prsty.”

Uvidíme, kam to celé povede, v tuhle chvíli jsem si hodně jistá tím, že to bude zábava.

Ohlédnutí za Digitální akademií s Czechitas