Ohlédnutí za Digitální akademií s Czechitas

Mám za sebou tři měsíce intenzivního vzdělávání v rámci Digitální akademie s Czechitas. Na jednu stranu to uteklo rychle, na druhou mám pocit, že lidi, které jsem během té doby poznala, znám už léta.

Celý kurz prý čítal 300 hodin výuky. Z mého pohledu to však byl spíše plus mínus 24/7 krát tři měsíce. Někdy se totiž nedařilo ani usnout (osvědčilo se šumění větru před usnutím) a když ano, tak se mi zdálo o SQL, for cyklech nebo regresi. Ale v nouzi najdeš přítele, takže jsme se s holkama semkly, párkrát se společně opily, vyrazily na hory a věřím, že i do budoucna si budeme pomáhat a sdílet svoje životní eskapády. Lektoři na nás byli hodní, ve firmách nás na stáži nadšeně vítali.

Už jsem skoro zapomněla jak jsem byla zvyklá trávit volný čas, běžecké boty zaprášené, fyzička mizerná, spoustu kamarádů jsem viděla naposledy před Vánoci. Bez notebooku na zádech mám pocit, že mi něco chybí.

Když se ohlédnu, můžu říct, že to byla slušná lekce, ale splnila svůj účel. Šla jsem do toho, protože jsem nevěděla, co se sebou, potřebovala jsem nakopnout. Digitální akademie mě tedy opravdu nakopla. Chvílemi to i celkem bolelo. Někdy i čtyřikrát týdně 3-8 hodin workshopů, lekcí, informací je v kombinaci s prací na plný úvazek slušná zátěž. Ale jinak bych to nechtěla. Jedině takhle se člověk do toho pořádně ponoří, zatne zuby a ví, že to bude trvat jen tři měsíce.

A v čem mě nakopla? Zjistila jsem, co jsem schopna zvládnout, že mi vědomosti i pět let po škole pořád dobře lezou do hlavy, že mě stále stejně baví se učit. Že svět IT mi není tak cizí, jak jsem myslela, a že se v něm můžu cítit dobře. Získala jsem nadhled na svými znalostmi a viděla tak, že je můžu uplatnit i jinde a jinak, než jsem si dovedla představit.

Takže teď jsem na novém začátku. Dala jsem výpověď v práci s dobrým platem, smlouvou na dobu neurčitou, pěti týdny dovolené a píchačkama. Symbolicky k tomu došlo den před ukončením Digitální akademie.

Věřím tomu, že člověk má v životě vyměřený čas, který je jen jeden. Proto považuji za důležité neustále se zamýšlet nad tím, jestli to, čím ten čas trávím, mi dává smysl. Nepochybuji o tom, že někdy nás věci nebaví, nebo trvají déle, než bychom si přáli, ale nakonec to vždycky musí dávat smysl vzhledem k času, který v životě máme. Proto jsem došla k tomu, že jistoty, které mi současná práce nabízí nevyvažují frustraci, kterou ve mě vyvolává a množství času, který v ní trávím.

Tak to vlastně celé začalo, když mi kamarádka v Brně jednou řekla: “Život mám jen jeden a je ho škoda na to, abych ho trávila něčím, co mě nebaví, aby mi vlastně protekl mezi prsty.”

Uvidíme, kam to celé povede, v tuhle chvíli jsem si hodně jistá tím, že to bude zábava.

Ohlédnutí za Digitální akademií s Czechitas