Jak jsem si hledala práci

Na jaře jsem strávila několik měsíců hledáním nové práce. Byla jsem ve výběrových řízeních ve víc než deseti firmách, a to většinou ve dvou až třech kolech, přičemž téměř vždy výběrové řízení zahrnovalo samostatnou práci, která zabrala někdy i několik dní.

Dobře to dopadlo, nakonec jsem si vybírala ze tří nabídek (což bylo na tom možná nejhorší). A jsem přesvědčena, že jsem vybrala velmi dobře.

Už proces, který vedl k tomu, že jsem se rozhodla začít novou práci aktivně hledat, stojí za zmínku. Ono se to vždycky postupně krystalizuje, když člověk spěje k momentu, kdy je mu jasné, že musí změnit práci. Já nemám tendenci příliš lpět na daném pracovním místě, nikdy jsem neměla své kolegy za kamarády, nikdy jsem na jednom pracovním místě nebyla déle než dva roky. Ale i tak je to proces podobný rozchodu s partnerem.

Neustále jsem hledala světlé momenty, pro které mi stojí za to zůstat. Pohodlnost taky jistě hraje roli. Ale když jsem od Nového roku byla nonstop na home office a v půli února viděla, že se to pravděpodobně v dohledné době nezmění, začala jsem být víc a víc utvrzena v tom, že to chce změnu.

Představy…

Vůbec jsem nepochybovala, že práci snadno a rychle najdu. Nabídek na datové analytiky a analytičky je tolik, navíc mi s hledáním pomáhaly Czechitas. Moje požadavky byly jasné – normální kancelář, relativně dostupná, normální lidi, normální práce (jasný, ne?). Hlavně už nechci sedět doma.

Jenomže já byla jak “DIY starter kit” umím od každého něco, od Excelu po python, databáze, čištění dat, vizualizace v různých nástrojích, trošku data science, trošku projektového řízení atd. Takže jsem ideální tvárná hmota do každé firmy, když si sedneme lidsky, zcela jistě se na tom dá leccos stavět. Všem přeci jde hlavně o to, aby člověk sedl do týmu, hard skills se doučí postupně, hlavně aby byl učenlivý a motivovaný.

No jo, ono to tak ale úplně není. Nevím, jestli jsem si to vysnila špatně, nebo to je model funkční jen “na Západě” nebo v extra vizionářských a progresivních firmách. Každopádně mě v průběhu všech těch pohovorů čekala řada zkoušek jako na vysoké (ponižování included), spousta pitomých otázek (nevadí vám pracovat s introverty?) a spousta manažerů, který tak nějak někoho potřebujou, ale vlastně neví koho, na co a za kolik.

Ono taky není datový analytik jako datový analytik, pod tím se totiž schová téměř cokoli. Od vyplňování Excelů, přes tvorbu reportů v nejrůznějších nástrojích, vizualizace, digitální marketing, databáze, datové modelování, programování, čištění dat a samozřejmě tajemné data science (rozuměj statistika) až po ještě tajemnější machine learning, deep learning a umělou inteligenci.

… versus realita

Takže když se vrátím k těm mým požadavkům (normální lidi, normální kancl a normální práce), vidím, že s tímto člověk na pohovoru neoslní. Ale jak to mám vědět po tři čtvrtě roce, kdy dělám od každého trochu ale nic pořádně? Proto jsem si tím zdlouhavým procesem musela projít a hodně mi to dalo.

Zaprvé jsem se dobře zorientovala v tom, jak (převážně) české firmy k datové analýze a náboru nových zaměstnanců přistupují. V první řadě je to všudypřítomný švarcsystém. Těžko hádat, jestli byla dřív slepice nebo vejce, jestli to firmy požadují, protože IT experti jsou na tu volnost a menší daně zvyklí, nebo samy firmy chtějí takto ušetřit a nepřebírat odpovědnost za své “zaměstnance”. Každopádně se tento systém v IT obecně udržuje a je normou do té míry, že i firmy, které chtějí zaměstnávat legálně řeknou, že vám dají o ty daně nižší výplatu, protože máte přece být rádi, že jsou fér.

Další poznatek je v tom, že firmy mají mraky dat, nechtějí moc utrácet za nástroje, které by jim pomohly s nimi nakládat a ani moc nevědí, k čemu by se ta data mohla využít a zhodnotit. Takže chtějí člověka, který jim to řekne a udělá to v trial verzi, sdílené licenci, nebo to prostě napíše v Pythonu, protože je zadarmo. Já jsem v tomto měla plusové body, protože mám v CV Python. Ovšem jsem příliš juniorní na to, abych vystavěla celý systém a napsala robustní skripty.

Mimochodem to byl další můj požadavek – už nechci na všechno být sama, vymýšlet kolo, které je už dávno vymyšlené a trávit hodiny a dny a týdny hledáním řešení po internetu. Chci mít od koho se učit.

A za druhé už vím, že musím prostě lépe vědět, co chci. Ono to nejen pomůže mně při hledání práce, ale i druhé straně to může pomoci přijít na to, co potřebuje. Mít vlastní vizi, kterou se budu řídit. Měla by být konkrétnější, ale ne zas moc, protože pak se špatně hledá ta odpovídající pozice.

Taky si myslím, že je dobré tuhle vizi promýšlet průběžně, postupně ji zpřesňovat a využívat ji ve stávajícím zaměstnání, další hledání v budoucnu tak bude určitě zas o něco příjemnější (ne, nemám to v dohledné době v plánu).

A ještě jeden poznatek mám. Výběrové řízení je podle mě rovnocenná mezilidská interakce. Není to zkouška na vysoké škole. Myslím, že se to dá spíš přirovnat k prvnímu rande, nebo seznamce. Stále ještě je řada manažerů, kteří mají tendenci člověka na pohovoru zkoušet, nebo taky poměřovat si s vámi ego. Jsem juniorní kandidát, takže je docela snadné se na mých (ne)znalostech povozit.

Myslím, že je důležité zachovat si určitou asertivitu (sice jsem junior, ale taky je mi už přes 30 a mám nějaký životní zkušenosti). Když se mi něco nezdá, asi to bude mít opodstatnění. Ani to nemusí být sexismus (otevřeně sexisticky se ke mně nikdo nechoval), ale sprostý humor, zdůrazňování pití alkoholu jako základní teambuildingové aktivity, nebo výše zmíněné ponižování fakt nejsou věci, který chci řešit denně v práci. Asi to tak nemá každý, ale já si hledala práci, ne kamarády, lidi do fotbalovýho týmu nebo parťáky do hospody.

No a jak to dopadlo? Od května pracuji jako BI analyst v Billigence. A myslím, že to byla skvělá volba, rozhodně nejsem na nic sama. Chvíli trvalo, než jsem dostala nějaký projekt, ale zase jsem měla dobu hájení, kdy jsem se mohla v klidu rozkoukat, leccos naučit a připravit to být hozena do vody. Ale tentokrát mám oporu v lidech kolem mě. A to i na dálku v Londýně, kde teď na nějakou dobu pracuju. Ale o tom zas příště.

Jak jsem si hledala práci

Z veřejné správy do IT

V duchu hesla „Každý svého štěstí strůjcem“ jsem se po pěti letech ve veřejné správě rozhodla vzít to za jiný konec. Nejdřív jsem chtěla začít podnikat, ale nevymyslela jsem, v čem. Pak se objevila možnost přihlásit se Digitální akademie s Czechitas. Vůbec jsem nevěděla, co čekat, ale přišlo mi to jako dobrý způsob jak zjistit, co ve mě je, když stejně nevím, za jaký konec tu svojí kariéru vlastně chci vzít.
A tak se mi postupně otevřely brány informačních technologií, datové analýzy a byznysu.
Všechno začíná závěrečným projektem, kterým jsem Digitální akademii uzavřela. O svoje další projekty, úspěchy a neúspěchy se podělím v dalších článcích.

Z veřejné správy do IT